Předmětem speciální chirurgie jsou onemocnění jednotlivých orgánů a orgánových soustav – tedy jednotlivé chirurgické (pod)obory v učebnicích speciální chirurgie tak často kromě kapitol ze všeobecné chirurgie (neplést s obecnou chirurgií AKA propedeutikou) najdete zpracované i zcela samostatné obory (urologie, plastická chirurgie, kardiochirurgie a cévní chirurgie, hrudní chirurgie, dětská chirurgie, neurochirurgie, ORL, vzácně gynekologie, často traumatologie/orthopedie).
Historicky existovala tzv. velká chirurgie – nemocnice byly tehdy tzv. monoprimariáty – v jejich čele byl primář, který musel ovládat všechno – dokázal operovat uskřinutou kýlu stejně jako provést porod či ošetřit úraz – a k tomu řešil i ostatní stavy interní povahy. Obdobně – vlastně daleko hůře protože na to byl sám – musel pracovat i osamělý venkovský lékař. Za našich podmínek (snad s výjimkou nedostupných horských oblastí) to nebylo nezvládnutelné, protože téměř vždycky mohl odeslat těžší případy do blízkých nemocnic, ale v jiných geografických krajinách to už problém byl (doporučuju přečíst si Bulgakova – Zápisky mladého lékaře – který hned po promoci nastoupi do vzdálené ruské gubernie, kde jakákoli pomoc byla prakticky nedosažitelná).
Postupně se z téhle velké chirurgie – či vůbec celé medicíny – začaly oddělovat jednotlivé obory – pokrokem (jak sugestivně popisuje i Bulgakov) bylo oddělení chirurgie od porodnictví, interny, dětského a infekčního lékařství. A pak se začala tříštit i samotná chirurgie – u nás se nejprve rozdělila Čs. společnost gynaekologicko-chirurgická na společnost chirurgickou a gynekologickou. Poté se oddělila urologie, plastická chirurgie a další obory (např. prof. Jirásek tomuto tříštění bránil všemi silami – nechtěl přijít o široké spektrum pacientů, které měl díky svým obrovským znalostem a zkušenostem ve celé šíři tehdejší chirurgie – a taky se bál, že vznikem samostatných specialisovaných oddělení (např. neurochirurgického) vzniknou odborníci, kteří jeho samotného brzy překonají…).
Nakonec se ukázalo, že jiné cesty pro další rozvoj chirurgie není. Doba chirurgických polyhistorů typu prof. Jiráska a dalších (často jeho přímých žáků) skončila někdy v 50.-70. letech minulého století. Jak napsal prof. Beneš nejstarší: „Největším pokrokem velké chirurgie byl její zánik.“
Co tedy z té velké chirurgie zbylo a čemu se dnes říká „všeobecná chirurgie?“ Základem je – a možná by se tak ten obor měl spíše jmenovat – chirurgie břišní (s výjimkou toho, co řeší urologie, gynekologie a cévní chirurgie). A k tomu zůstalo všechno to co se nikomu jinému nechce dělat – tj. nejrůznější záněty (abscesy, diabetické gangrény), povrchové tumory apod.
Další náplň se liší pracoviště od pracoviště – součástí bývají jednodušší výkony v hrudní chirurgii pokud v sousedství není specialisované oddělení či klinika hrudní chirurgie a v menších nemocnicích i traumatologie, popř. cévní chirurgie. I tak se většinou lékaři daného oddělení dělí na ty, kteří se zabývají více chirurgií nebo traumatologií – a ve službách kdy druhá odbornost není dostupná – pak zvládnou ošetřit i základní akutní chirurgické stavy či naopak traumata.
Tenhle model bohužel přetrvává i při atestaci z chirurgie (té všeobcné), kde máte 1. otázku z obecné chirurgie, 2. otázku ze speciální chirurgie a 3. otázku z traumatologie (bez ohledu na to, jestli ji na vašem pracovišti vůbec provádíte a jestli z ní máte alespon minimální zkušenosti – povinná 6měsíční stáž na traumatologii v tomhle případě toho moc nepřinese, nehledě k tomu že tyhle stáže se po domluvě primářů obvykle zkracují třeba na měsíc).
Orthopedicko-traumatologická atestace na druhou stranu otázkami z chirurgie neoplývá. Traumatologie se také dubluje při výuce na lékařské fakultě, někdy v 5. ročníku máte 2-3 týdny stáže na orthopedii a zkoušku vč. traumatologie a to samé se pak učíte znova na státnici z chirurgie v 6. ročníku… Ani to co vlastně má být součástí traumatologie (zda jednom končetinová traumata – na která jsou traumatologové, kteří vzešli z orthopedických škol zvyklí – anebo zda to má zahrnovat veškerá traumata vč. dutinových (břicho, hrudník) – což byla původní idea samostatné traumatologické specialisace a atestace, ale to vypadá dobře na papíře, zatímco v praxi je to úplně nerealisovatelné.
Stejně při poranění hlavy potřebujete neurochirurga, krku otorhinolaryngolosa a srdce kardichirurga – tak při poranění břicha vám nezbyde než všeobecný chirurg, který se v břiše denně pohybuje. Aby traumatolog, který řeší břišní trauma (doslova) párkrát do roka dovedl na patřičné úrovni provést např. střevní resekci je už ani ne úsměvnou představou… (nadto v akutním stavu u hroutícího se pacienta s nepřipraveným střevem – to dá zabrat i mnohému zkušenému viscerálnímu chirurgovi).
Po tomto úvodu o chirurgických odbornostech (trochu delší než jsem zamýšlel, omlouvám se) se konečně dostáváme k učebnicím speciální chirurgie 🙂 Ty většinou doplácejí na to, že se snaží pojmout řadu příbuzných oborů, jež jsou (daleko lépe) zpracované v samostatných učebních textech daných oborů. Sám nemám rád ty velké knihy obsahující množství témat – píše je množství autorů, každý jinak kvalitativně a kvantitativně – mezi kapitolami je obrovský nepoměr, navíc bývají dosti zkrácené, aby se do takové obří knihy vůbec všechny vešly. Raději si k tématu přečtu monografii či několik článků z časopisů (je zajímavé, že články v odborných časopisech jsou oproti kapitolám učebnic psány jednoduchým a pochopitelným způsobem – roli určitě hraje pečlivá recense článků, zatímco pokud knihu o 1000 a více stránkách recensují 1-2 otitulovaných odborníků, sotva to kdo z nich přečetl celé…).
Podívejme se tedy na dostupné učebnice speciální chirurgie pro mediky.
Klasikou je Speciální chirurgie (Zeman, Krška – Galen 2014, 3. vydání) – sám jsem se učil ze 2. vydání, to 3. má být zásadně přepracováno – tj. řada kapitol je zcela předělána jinými autory. Tahle velká bichle má výše uvedená negativa – zahrnuje celou chirurgii od chirurgie hlavy a krku (ORL), neurochirurgii, kardiovaskulární chirurgii, urologii, plastickou, dětskou chirurgii a traumatologii. Menšinu učebnice pak tvoří hrudní a břišní chirurgie (ale napsaná docela hezky 🙂
Konkurenční knihou jsou Základy speciální chirurgie (Pafko, Galen 2008) – také má ambice pojmout všechny chirurgické obory najednou, je ale rozsahem menší a tedy i stručnější (inu, základy…).
Za mne asi nejlepší speciální chirurgie pro mediky je Speciální chirurgie (Hoch, Leffler, 3. vydání, Maxdorf 2011), která obsahuje vyvážený poměr srozumitelně napsaných textů z endokrinochirurgie, hrudní a břišní chirurgie, tedy toho co opravdu potřebuje znát všeobecný chirurg (dobře, nějaká neurochirurgie a kardiochirurgie se tam připletla taky…). Kromě toho je tam ale řada kapitol jinde nezpracovaných (např. miniinvasivní chirurgie, sentinelová uzlina, chirurgické infekce, chirurgická pathologie atd.).
Speciální chirurgie plzeňských autorů (Vodička, 2. vydání, Karolinum, 2014) působí nejsympatičtěji – klasický paperback akorát do medické brašny obsahující dosti podrobně zpracované kapitoly z endokrinochirurgie, hrudní (té velmi podrobně s ohledem na zaměření hlavního autora – není hanba se z ní učit k atestaci) a břišní. Bohužel kapitola o NPB je zkrácena o mnoho více než by si svým významem zasloužila.
O Chirurgii v kostce (Ferko, 2. vydání, Grada 2015) byla řeč už v kapitole o chirurgické propedeutice. Knížka, která se vejde do kapsy vašeho pláště, psaná heslovitě a přehledně. Obsahuje obecnou a speciální část – v ní hlavně břišní chirurgii a traumatologii.
Musím se tu zmínit o čtyřsvazkovém vynikajícím díle Špeciálna chirurgia od prof. Černého. Učebnic pro mediky je – jak vidno výše – celá řada, žádná z nich ale nepokryje požadavky k atestační zkoušce. Proto čeští chirurgové dlouhá léta používali k atestační přípravě právě tohle rozsáhlé dílo (1. díl – Chirurgia tráviacej rúry, 2. díl – Chirurgia brušných orgánov a retroperitonea, 3. díl – Chirurgia hrudníka, 4. díl – Chirurgia hlavy a krku).
Tenhle dluh jsme nikdy nevyrovnali – nejnovějším všeobjímajícím dílem jsou znovu čtyřdílné Princípy chirurgie kolektivu slovenských autorů (ač s přispěním i řady českých odborníků). Zahrnují jak obecnou tak speciální chirurgii – a v ní snad všechny chirurgické obory co existují. Každý z dílů má přes 1000 stran. Dnes bych se k atestaci učil asi z toho (+ speciální monografie a časopisy).
A opět historické okénko – první souhrnné texty s názvem Speciální chirurgie pocházejí z 50. let, vznikly pod vedením Arnolda Jiráska (původně 5 dílů, další vydání byla shrnuta do 2 dílů). Další speicální chirurgii také ve dvou dílech vyšla pod vedením prof. Špačka (1968 a 1973) a poslední předrevoluční byla dvoudílná Speciální chirurgie prof. Balaše (1985). Před knižním vydáním vycházela jako skripta. Setkat se můžete i se skripty Speciální chirurgie prof. Řeháka a kolektivu III. chirurgické kliniky – ta jsou ovšem určena pro studenty zubního lékařství, na jejichž chirurgickou výchovu se tato klinika specialisuje. Vůbec řada učebnic „pro stomatology“ v jednotlivých oborech bývá překvapivě psána lépe (tj. stručněji a bez zbytečného okecávání) než pro studenty všeob. lékařství. Ale to jen tak na okraj…
Setkat se můžete i se Základy chirurgie (Valenta, Galen, 2. vyd 2007), které taky vypadají rozsahem na první pohled sympaticky, ale to proto že se jedná o velmi stručný text pro bakalářské studium. Tedy ke zkoušce z chirurgie nedostatečné – pokud byste se ale jen ve stručnosti chtěli ještě v nižším ročníku seznámit s obsahem chirurgie – bude zřejmě ideální 🙂
Pokud jde o překlady speciální chirurgie tak zajímavým počinem byl překlad Laurence W. Way – Současná chirurgická diagnostika a léčba (Grada 1998). V raných 90. letech byly společenské změny provázeny snahou co nejrychleji dohnat i rozdíl mezi námi a vyspělým světem i na odborné úrovni.
Ne snad že by medicínská praxe až tak zaostávala – na tehdejší poměry a hlavně s tím co lékaři měli (a bohužel dodnes leckde ještě i mají) k disposici, tak s tím zvládali dělat zázraky. Bylo ale zapotřebí vydat co nejaktuálnější odborné texty, které by reflektovaly světové trendy. Otázka zda narychlo napsat vlastní úplně novou speciální chirurgii anebo přeložit osvědčenou světovou knihu byla rozhodnuta ve prospěch rychlejšího řešení – tj. překladu – a volba padla právě na Wayovu knihu. Naše vlastní „novodobé“ učebnice speciální chirurgie pak začaly vznikat až v nultých letech 21. století.
Toliko o přehledu hlavních knih o speciální chirurgii – o zahraniční literatuře pojednám později v jiném článku, stejně tak o tématu prakticky zaměřených příruček (na operační techniku obecně) a operačních atlasů. Stejně tak zvláštní zpracování si zaslouží literatura o NPB a jiné monografie.
Buďte první kdo přidá komentář