Emergency

Možná to znáte všichni, kteří jste aktivní v akutní medicíně.
Noční služba, sobota nebo neděle, vy nevíte na emergency, kde vám hlava stojí, běháte od polytraumatu k infarktu a po cestě ještě řešíte mrtvičku.
A pak se na ambulanci zjeví skupina lidí: bolesti zad už 3 měsíce, dneska už se pacient rozhodl, že to chce řešit, u lékaře s tím ještě nebyl, protože neměl čas.
A nebo: kousla ho moucha a má pupínek a chce aby se na to podíval lékař, jestli to není náhodou moribundus.
A nebo: dítě si hrálo, spadlo z 15ti centimetrů a 20 vteřin brečelo a teď je nějaké divné, měl by se na to kouknout pediatr.
A nebo: mám třísku pod nehtem, ale doma nemám žádné kleštičky…..a nebo prostě všichni GOMERS…

Bez ohledu co si pod tím pojmem představujete. ( Původně to jsou opravdu chronicky nemocní lidé, kterým ale emergency už nemá co nabídnout, případně se ti lidé vyhýbají elektivní péči a jako timing pro léčbu jim připadá neděle v noci jako super nápad).

Ti lidé nás tak nějak štvou všechny. Nadávají lékaři, sestry, laborky, radiolog, konsiliáři. Jsou to prostě bezohlední lidé, kteří „zneužívají“ systém.

Já měl to štěstí, nebo snad smůlu, že jsem mohl pracovat v různých zemích, v různých systémech s různými socioekonomickými vazbami. Vše má své výhody a nevýhody. Jednu z nevýhod komunistických (centralizovaných) systémů popisuje stará poučka: každý přispívá dle svých možností, každý čerpá dle svých potřeb. Lucidnímu čtenáři již není mnoho potřeba dodávat.
Pro ty sublucidní: pokud někdo čerpá tak, jak on subjektivně cítí potřebu, přičemž to nemá vůbec žádnou konsekvenci v jeho výdajích, a pokud čerpá tak, jak to nějakému kolektivu přijde taky subjektivně nemorální, všichni se zlobíme. I pacient je nakonec nespokojený, protože platit musí ( a nebo ostatní musí platit za něj, ale on má prostě jen ten svůj nárok neřkuli právo) a se službou nakonec není spokojen a nemá svoji frustraci jak ekonomicky zohlednit. (Do hospody, kde je na vás vrchní neslušný už podruhý prostě nepůjdete).

A víte co? Já se na ty Pacienty tak nějak moc nezlobím. Oni v tu chvíli prostě cítí potřebu a realizují svobodnou volbu jak tu potřebu řešit. Já, když si v noci zabouchnu klíče od baráku, tak buď půjdu spát ke kámošovi, nebo k mámě, nebo si zavolám noční zámečnickou službu a nechám si barák profesionálně odemknout. A to mne bude stát samozřejmě nějakou znatelnou finanční částku, ale já mám volbu, jak to řešit a jestli to chci zaplatit. Ne každý má kámoše a ne každý má mámu. Kdo chce zámečníka v neděli v noci, dá prostě bůro na ruku a je spokojenej, a nebo možná není, ale má to, co si přál. A samotní Pacienti mi prostě na pohotovosti říkají: hele, já mám problém teď, a teď mám čas to řešit, je mi jedno co si o tom myslíš, je to můj život. Ty jsi poskytovatel služby, tak se smekej, já si tě platím. Jestli chceš sto euro, za to že zvedneš prdel a budeš se mi věnovat, tak tady je máš. A mají pravdu.

Copak ten zámečník, co mi přijede v noci barák otevřít, mne nejdříve seřve, co jsem to za idiota, že si zabouchnu klíče a co jsem to za asociála, že nemám kámoše, u kterého bych přespal? Ten zámečník je rád, že má práci a že si vydělal 5000,- Kč za 20 minut, když jinak by musel makat 12 hodin, aby vydělal stejnou částku.
A někteří pacienti opravdu nemají možnost udělat to jinak. Oni nemají plán B. A někteří mají, ale prostě nechtějí. A hlavně, oni si nesmí připlatit, my si ty peníze nesmíme vzít. A to jen kvůli té staré známé bolševické mantře: chudáci chudí lidi, co by na to neměli peníze, na ty by ten zlý volnotržní systém zapomněl a nechal je umírat na ulici.
Rozuměj: chudáci chudí, co by měli v neděli v noci klíště a nechtějí dát 100 Euro za to, že jim ho akademik vytáhne, tak tihle lidi by tak krutopřísně trpěli, že je lepší, aby jim akademici tahali klíšťata zadara a kdykoli si vzpomenou. No, zadara vlastně ne, za peníze těch jiných, kteří už zaplatili. (předpokládám že ten chudák není ani přispěvatel).

A v tomhle perverzně nastaveném systému je naštvaný klient, který musí platit, ale nedostane co chce, ale je naštvaný i lékař, který se místo akutní zástavě musí věnovat klíštěti, protože v opačném případě ho pak dořve frustrovaný pacient v čekárně jak malého haranta, že musel čekat dvě hodiny a že si ho nikdo nevšímá.  A což je nevýhoda pacienta s akutní zástavou, který je méně agresivní. A my jsme z toho pak vyhoření a zase jsme nepříjemní na starší paní, která si za posledních 20 minut už potřetí řekla o mísu a prostě nás tím neuvěřitelně rozčiluje, protože my ještě musíme napsat zprávu k tomu infarktu a hlavně klíštěti.

Kolikrát jsem slyšel povzdech od jednodušších sester: ach jo, je to o lidech. A mně se chce křičet: není to o lidech!!! je to o nastavení. A to nastavení je prostě hodně špatně. Lidé si nesmí koupit, co chtějí a my nejsme finančně závislí na spokojenosti našich klientů.

Jednou mi naštvaný pacient na čekárně na pohotovosti říkal poté, co jsem mu vysvětlil, že jsem teď přijal 4 sanitky, a prostě že vše, co nehoří a nestříká arterielní krví a může si stěžovat, musí počkat několik hodin: „pane doktore, já vidím jak tu kmitáte, neříkám, že se flákáte, ale to čekání je prostě neúnosné. Tak prostě krucinál zaměstnejte více lidí!!“
(Jako kdybych jako doktor na pohotovosti někoho zaměstnával)
A má pravdu ten člověk, každý, kdo byl na nákupu v Lidlu nebo Kauflandu, to řešení snadno vymyslí: na kase stojí už 5 lidí, cink cink, otvíráme novou kasu. Čekárna je plná: cink cink, přijdou dva noví doktoři a 4 nové sestry.
Jenže odkud? Kdo je zaplatí a za co? Kdo je vzdělá? Změna na straně výdajů vždy bude vyžadovat změnu i na straně příjmů, pokud chceme nulový (nebo aspon konstatní) součet. Budou dražší pojistky? Nebo nižší platy personálu? A nebo si pražská centra koupí o jednoho Davinciho nebo MRI méně? Co je víc? Co má větší impakt na zdraví lidu?

Pravdou je, že to neví nikdo, tím méně úředník ministerstva zdravotnictví, tím méně management nemocnice, a ani ČLK, nebo IPVZ nebo VZP, a ani odborné společnosti a komise, nikdo z nich to neví.
A jedna 200 let stará ekonomická teorie praví, že absence volnotržního hospodářství znemožňuje kalkulaci a cenotvorbu, a tím ideální nastavení rovnováhy potřeb a jejich uspokojení. A tak se prostě mluví o solidaritě, dostupnosti zdravotnictví pro všechny, rovnosti, zatímco VZP rozházela miliardy za pochybné projekty, ředitelé státních nemocnic kupují kokain na kila, pacienti na periferii umírají pod rukama nekompetentního, nebo přepracovaného personálu a jednou za čas prostě zavřeme do kriminálu mladou lékařku po škole, protože ji v tom ostatní tak nějak nechali samotnou.

Nejčastější argument proti tržnímu zdravotnictví je, že by umírali lidi. Nicméně to, že evidentně dnes lidi umírají není argument proti centrálně řízenému systému. A přitom nikdo nikdy nebrojil proti charitě nebo prvku solidarity. Já jsem pro charitu. Já jsem pro solidární systémy a tvrdím, že existují solidární systémy, které slouží více potřebným, něž chamtivým potřebám úředníků, přerozdělovačů, politiků a na ně napojených lobistů.
Tržní, solidární, transparentní systém s definovaným podílem charity, to je náš cíl. Nikoli tenhle mocnářský systém, kdy my, jako pokorní poddaní budeme líbat panu ministrovi ručičky za nějakou „zvýšenou“ tabulku.
(Znáte to: Zvedáme pojistné, je málo peněz v systémů, musíme pomoci našim důchodcům – prohlásí MZ a zaměstná armádu úředníků a koupí jim nové Audiny).

Pochopil jsem svoji frustraci. Našel jsem si cíl své zloby, a je to dobře, protože nechci si svoji zlobu a frustraci vybíjet na pacientech, kteří jsou na stejné lodi jako já a jsou ve stejné pasti systému jako já.
Paní donesu mísu s úsměvem, protože chápu, co je inkontinence. Při zasouvání močového katetru pacientovi se zvětšenou prostatou vykládám oplzlé vtipy, že se u toho směje a zapomene trochu na své trápení. Na podnikatele s klíštětem jsem taky milý, protože chápu, jaké to je dělat od nevidim do nevidim, nechat se úřady šikanovat, platit nehorázné daně a držet tu naši ekonomiku v chodu a pak, když vyčerpán po práci má tu malou chviličku na sebe a své zdraví, je mojí lidskou povinností mu s tím zdravím nějak pomoci, aby zase mohl odvádět ten svůj nadlidský výkon. A podnikatel, co chápe trh a dokáže ocenit kvalitní a rychlou službu nechá pak sestrám 20 euro na kafe. I on je člověk. Přesto, je to těžké zůstat člověkem v nelidském prostředí.

Autor:
MUDr. Martin Vavruša
Atestovaný lékař z Chirurgie a Urgentní medicíny.
tč. v Berlíně a Bad Saarow