Zdravím všechny, koho zajímají informace o mojí etiopské misi.
Je to tu úžasný, skvělý, prostě fantastický 🙂
Komu sem neřekla, co tu vlastně pohledávám, tak nezisková organizace Adra loni dovybavila novou nemocnici v jižní Etiopii, a my tu teď máme předat naše evropské medicínské „nouhau“. Náš „tým“ se skládá z anesteziologa, 2 gynekologů, ortopeda, mojí velké maličkosti a manažerky, která celý projekt vede. Atestovaný je jen jeden z nás (primář gynekologie), ale nadšení nám rozhodně nechybí. Se všemi je děsná sranda, takže bránice dostává zabrat od rána do večera 🙂
Cesta do Etiopie proběhla v pohodě, až na to, že jsme hodinu a půl kroužili nad Addis Abebou, protože jsme nemohli přistát kvůli mlze, a málem jsme museli přistát až v Djibuti, což je sousední stát, ale kupodivu sem ani nepotřebovala Diazepam. Naše manažerka Dáša se vyzná v místních poměrech, takže jsme spali v relativně slušným hotelu s teplou vodou, což byla mimochodem poslední teplá voda, kterou jsme tu zažili. Druhý den nás přivítali v místní Adře, kde, jak už sem psala na FB, měli pro mě připravený dort k narozeninám, takže překvapení a dojetí velký :-).
Cestou na jih jsme se stavili v Hawasse, což je hlavní město „našeho“ regionu a navštívili jsme univerzitní nemocnici, což má být naše „supekonziliární pracoviště“ na odesílání vážných případů. Při vstupu na chirurgické oddělení visí cedule „Welcome – good luck!“, což asi tak vystihuje všechno. Pak jsme se dozvěděli, že to není pro pacienty, ale pro studenty na zkoušky, nicméně je na místě toto přát každému pacientovi, který vkročí do jakéhokoliv etiopského zdravotnického zařízení :-). Škoda, že nejde nijak nahrát smrad, který se všude kolem vine a že na popis špíny a ošuntělosti nemám dostatečné literární nadání, ale alespoň nějaké fotky budou!
A teď konečně k naší nemocnici v Halabě. Krátce – je to správnej humáč :-). Je tu asi 6 doktorů, který jsou všichni pár let po škole a dostali sem „umístěnku“, takže z toho nejsou nadšený, ale musím uznat, že znalosti mají dobrý ( zvláště jeden můj oblíbenec 🙂 ). Devadesát procent pacientů má malárii, případně TBC, tak v tom jim opravdu moc nepomáháme :-). Ovšem organizace práce ne že pokulhává, ale není naprosto žádná. Emergency je trošku větší místnost, kde je asi 8 lůžek, půl metru od sebe, kde polehávají pacienti a kolem každého minimálně 3 příbuzný. Polehávají tu i značně dlouho, například pacient s aktivní TBC, chrlící ze sebe krvavé hleny v kvantech, tu mezi ostatníma ležel asi den a půl. Nebo pacient s pokročilým ileem se tu několik hodin svíjel bolestma, než rodina sehnala peníze, aby měl na transport do Hawassy na operaci. Jediné analgetikum co zde mohl dostat je Diklofenac… Opiáty nevedou vůbec. Vedle této místnosti je jedna menší – zákrokový sálek. No, alespoň to tak je napsaný na dveřích… Na skříňce jsou položený 4 bubny – 2 úplně prázdný a ve 2 naházený nástroje bez ladu a skladu, který viděli sterilizátor asi naposledy o Vánocích. Šití obyčejný rozbitý hlavy se tak stává dobrodružství, které připomíná hledání Svatého grálu. Nejdřív si pacient musí jít do lékárny koupit vše potřebné – jehlu a stříkačku na lokál, sterilní rukavice, silon na šití (s jehlou velkou asi 5cm). Když sem poprvý použila slovo „desinfekce“, tak koukali, jako by to nikdy neslyšeli. Naštěstí jsme jednu objevili v hloubi skříňky, zřejmě dlouho nepoužívanou. Pak se vždycky začnu shánět po nějaký gáze na sušení rány, všichni na sebe nechápavě koukaj, pak se nejaká sestra asi na pět minut ztratí a pak přinese něco, co připomíná obvaz a začne to nesterilně trhat na kousky. Toto se opakuje při každém šití. Když sem asi 10x radila, aby natrhali tu gázu dopředu a nechali vysterilizovat, tak se konečně před 2 dny 2 bubny ztratili, že snad šli do sterilky, zatím se bohužel nevrátily…
On vůbec zde panuje laxní přístup k té nejzákladnější hygieně. Například jsem v celé nemocnici neobjevila jediný kohoutek s tekoucí vodou. Nekecám. Jen na „zákrokovým sálku“ lehce po spuštění občas voda odkapává, bohužel tam není odpad a všechno jde do kýble. Takže i při té nejlepší snaze, že tam sama uklidim, mám smůlu. Jednou jsme tam vycévkovali chlapa a kádinka s močí ležela na umyvadle ještě 3 dny. Včera jsme punktovali koleno a ta emitka tam též stále leží netknutá.
Pak je tu budova s honosným nápisem „Major operating room“, kde dělají císaře a tím to hasne. Už jsem ani moc překvapená z jeho chirurgického „vybavení“ nebyla, jen je škoda, že Adra dodala docela dobrý přístroje, například novou elektrokoagulaci, ale všechno to leží ve skladu a oni ani netuší, že tu něco takovýho mají. Větší trauma má anesteziolog Zdeněk, který si musí vystačit se 2 léky, ne zrovna bezpečnejma, a monitorace vitálních funkcí taktéž veškerá žádná, takže anestezie zatím metodou pokus-omyl ( naštěstí ještě nikdo neexnul ).
Další postřehy:
Anestezie tu vede pouze anesteziologická sestra.
Pokud dojde k nějaké operaci, tak se nejprve musí sehnat z domova sestra, která má od sálu klíče, což trvá minimálně hodinu.
Pacientka 10 min po porodu vstane, odejde za doprovodu celé rodiny na jiný pokoj, po 6 hodinách odchází domů.
Revize dutiny děložní po potratu se dělá bez anestezie, píchnou jí pouze Diclofenec.
V pátek po naší šíchtě zemřelo jedno dítě, v pondělí po návratu z víkendu jsme to až my zapsali do dokumentace – zapsaný křížek pobavil muslimský ošetřující personál.
Teplota se tu měří pouze subjektivně – expert položí ruku na čelo a řekne, že má 39.6st. C.
Pacientce s disseminovaným karcinomem děložního čípku, krvácející, nabrali pouze HCG, jestli náhodou není těhotná.
Dávají zadarmo pouze kondomy, jinak se platí úplně za všechno.
Atd atd…
Ještě se musim zmínit o našem bydlení. Snažili se dostavět staffhouse do našeho příjezdu, snažili, ale trochu to nestihli. Takže máme krásné prosklené dveře na WC, bohužel bez skla. Voda (samozřejmě pouze studená) teče jen občas. Kliky zůstávají rozlomené v ruce. Elektřina také nemá stálého trvání. Ale to nejdůležitější máme – máme zapojenou plazmovou televizi se satelitem!
Adra nám zajistila na pobyt osobní kuchařku Rahel se 2 pomocnicema. Sou skvělý, až moc, takže zatímco zbytek Afriky trpí hladem, my ani nestíháme mezi jednotlivejma jídlama vytrávit.
Jak už sem psala na FB: Vzhledem k tomu, že funkce lednice je nejistá, je problém s uchováním masa. Rachel to vyřešila tak, že jíme luštěniny na sto způsobů, což při hromadném bydlení způsobuje nemalé problémy :-). Pak nakoupila 6 živých slepic, které, než byla jejich pozemská pouť ukončena, spali s ní na pokoji. V úterý jsme dostali další přírůstek do jídelníčku – roztomilou ovci, kterou jsme pojmenovali Středa ( podle dnu, kdy měla padnout za dobrou věc).
Další postřehy z Etiopie:
Jídlo je tu skvělý a jí se pouze rukama.
Platí tu jiný čas – den začíná za rozednění, takže je tu o 6 hodin „později“.
Na bělochy tady nejsou zvyklý, v Halabě už vůbec, takže vyvolváme pozdvižení všude kam vlezem, hlavně děti se nás drží jak klíšťata a perou se o to, abychom je vyfotili.
Děti přivazují na provázky velké brouky a chodí je venčit.
Muži jsou velmi kontaktní k sobě navzájem, například běžně se vodí za ruce.
O víkendu jsme byli v Hawasse, kde jsme viděli hrochy asi z 15 metrů, byla sem podělaná ztrachy, sou fakt obrovský.
V úterý naši gynekologové provedli císaře – dítě mělo asi 4 hodiny ručičku ven z těla matky. Když vytáhli to dítě, kde byla minimální pravděpodobnost, že bude živý a ono pak začalo brečet, tak mě to tak doojalo, že mi normálně tekly slzy… Dokonce i ručička neodumřela a už splaskl i otok.
Doplnění po několika dnech:
Bubny ze sterilky se vrátily, dokonce se sterilníma čtvercema, taky sme uspořádali nástroje a přesterilizovali, nastříhala sem roušky na sutury, uklidili a uspořádali sme zákrokový sálek. Chápu, že si řikáte, co píšu za blbosti, ale věřte, že v prostředí, kde nikdo není odpovědnej za provozní věci, kde všichni řikaj OK OK a nic se neděje, kde jen sehnat někoho, kdo vynese odpadkový koš je téměř nemožné, tak toto bereme jako velký úspěch :-).
Pokud někdo dočetl tento text až sem, tak klobouk dolu 🙂
Zajímavostí je tu ještě spousta a spousta, ale už vás s tím nebudu nudit, vlastně se to ani nedá slovy popsat. Všechno bereme s velkým humorem, takže nám veškeré „nepohodlí“ vůbec nevadí. Jediné, co nám vadí je, že pro nás není dostatek práce. 95 procent pacientů jsou interní a infekční případy, taky si s nima moc nepokecáme, takže dost času jen tak postáváme, pozorujeme, smějeme se a pijeme výborné buna (kafe). Ale když už je to něco pro nás, tak jim ukazujeme, že sme prostě bílý experti na slovo vzatí!!! 🙂
Zkrátka sem ve svém živlu 🙂
Tak zdravím do Evropy, mějte se krásně!!!
Vaše Ivanka (chiruržka)
2 Trackbacks / Pingbacks