Zápisky z Etiopie 3

Kdo nečetl předchozí, tak doporučuji nejprve Zápisky z etiopie I. díl a Zápisky z Etiopie II. díl.

 

Zdravím vzdálený domov!

Tady stále skvělý 🙂
Pacient po kýle odkráčel usmívající se domů, dokonce se anglicky naučil „thank
you very much“. Netušil, že já bravůrně zvládám amharštinu. S výrazy děkuji,
dobrý den, v pořádku, a jak se máš, si docela vystačím :-). Tady v okolí však
mluví halabštinou, což je na hony vzdálené oficiální amharštině, takže i
zdravotnický personál, pocházející z celé Etiopie, musí používat nějakého
překladatele v komunikaci s pacienty. Takže když já vyšetřuju nějakého pacienta,
řeknu to anglicky, sestra to přeloží do amharštiny a příbuzný pacienta to pak
přeloží dále do halabštiny. Nicméně základní chirurgický slovník, to znamená
slovo „bolest“, zvládám v obou těchto jazycích :-).

Velice mě těší, že můj „věhlas“ tady stoupá. Sice cedulka se jménem putovala
rovnou do šuplíku, moji kolegové se však postarali, aby každý tady věděl, jak mě
oslovit. Nejenom místní zdravotníci, ale i zcela neznámí černoušci mě zdraví
„hallo doctor Ivan“. Hahaha.
Pár zdravotníků mi přivedlo rodinné příslušníky a kamarády k vyšetření.
Například chronický otok víčka osmiměsíčního miminka je však malilinko nad mé
znalosti.

Jinak začínám rozumět místním poměrům a už sem si zvykla. Ono to totiž vždycky
nějak dopadne… A když nedopadne, tak se s tím počítá…
Už mě udivuje jen málo věcí. Například jsme dělali operaci hydrokély jen v
lokále (pacient pochopitelně vystřídal všechny oktávy) a na malém operačním
sálku, jako bychom vyřezávali jen nějakej lipomek ze zadku. Na druhou stranu jsem
opíchla Collesku klasicky lokálem a oni ji ještě pro jistotu zmastili Tramalem a
Diazepamem iv… (Stejně řvala, protože lidi jsou tu všichni strašně
bolestínský).

Ale jinak dobrý, „svoje“ infekční a interní věci zvládají (asi) v pohodě. Jak
již sem psala, malárie je zde denní chleba, v těsném závěsu jsou tuberkulosa
všech lokalizací a těžké pneumonie, nepokulhává ani HIV.
Jednou jsme viděli pacientku s divnejma bércákama. Rozhodně by mě nenapadlo si
všimnout, že má k tomu necitlivost všech končetin, bledé fleky na zádech a lví
obličej. Už víte? No přece lepra!
Ptali jsme se jednoho doktora, jestli se nebojí, že se nakazí TBC, tak se tak
roztomile usmál, rozhodil rukama a povídá: „ We are already all infected…“.

Až včera jsem se dost vytočila. Na Emergency jsem se přichomýtla k jednomu
miminku s velmi těžkou anemií způsobenou malárií. Doktor říká: „ to je blbý,
dítě má krevní skupinu A+ a otec je AB, budeme muset někde sehnat dárce“. Co
myslíte, že mám za skupinu já? A+. Už sem se cítila tak blaženě, že tomu
krásnýmu miminku „zachráním“ život svojí evropskou krví… Takže mě začali
testovat. Nejdřív křížová zkouška – kompatibilní. Potom serologie ( mimochodem
při nabírání krve na zkoušku se u toho objevil „personální náměstek“, který mě
fotil jako bych byla filmová Star ). HIV a syfl negativní. Ještě Hbs Ag ( test
na hepatitidu B). Tak jsem tam furt chodila, kdy už výsledky budou a až asi po
hodině jsem se dozvěděla, že na tenhle test chybí kity. Teda oni nechybí, oni
jsou ve skladu, jen zrovna ten člověk, co má klíče od skladu, odešel a už se
dnes nevrátí… Miminko sýpalo na oddělení a nic. Až po mojí (trošku
rozběsněné) intervenci se začalo hledat další řešení. Ostatní příbuzný, u
kterých by prý nevadilo, že nejsou vyšetřený na hepa B, byli daleko. Nakonec byl
za hrdinu dr. Barakat, který má 0-, takže je univerzální a protože dával krev
před 3 týdny, tak byl vyšetřený. Ach jo, já byla tak zklamaná, že sem nemohla
dát tu svojí kvůli takový blbosti, jako jsou chybějící klíče od skladu!

A propos. dr. Barakat už mě nebaví, je to moc velkej šprt a slušňák 🙂

Protože jsme se s místním personálem již docela spřátelili, uspořádali jsme
párty a pozvali doktory, sestry a bratry, se kterými nejvíce spolupracujeme.
Seděli jsme kolem ohně před naším staffhousem, Češi kalili pivo, Etiopani kalili
coca-colu a mirindu a bylo to fajn. Prý to je poprvé, co se místní zaměstnanci
společně mimopracovně někde sešli.
Druhý den ráno jsme měli naplánovaný semiář. Přesně v 8 hodin (ve 2 hodiny
místního času 🙂 ) jsme stepovali v posluchárně, posluchači nikde. Zdeněk
řikal, že se příliš zkalili colou, Tomáš řikal, že spíš vyspávají hypeglykemické
koma :-). Po hodině jsme pak mohli konečně začít. Čas je tu zkrátka jen
relativní pojem. Bylo připraveno 5 přednášek ( já se tomu takticky vyhla ), v
polovině druhé přednášky opět vypli proud, takže byl vynucen asi 45 minutový
„kofíbrejk“. Nakonec se seminář povedl, jsem na své kolegy hrdá :-).

Včera měli gynekologové opět žně. Během 1 dne se dělali 3 císaře, na což tu
nejsou připraveni a nestíhají rychle reagovat, takže když se dneska operoval
tumor ovaria, chyběly sterilní empíry a Borek s instrumentářkou měli na sobě jen
rukavice a nesterilní gumové zástěry. Taky se včera během jednoho dne narodili
troje dvojčata ( jedny spontánně, dvoje císařem)! U těch posledních jsem byla a
dělala jsem pediatrickou sestřičku, takže jsem převzala od Borka holčičku, který
se moc nechtělo dejchat, tak sem jí třela záda a odsávala z pusy a nosu, přesně
jak jsem to tu už okoukala. Oboum jsem pak zkracovala pupeční šňůru. Jako jasný,
že kdo pracuje v tomhle oboru, tak to má denodenně, já z toho však byla celá
vyjukaná :-). Určitě ale nemá takovou reakci rodiny. Matka byla již 2x těhotná,
poprvé potratila, podruhé se narodilo mrtvé dítě. Takže když jsme se Zdeňkem
vyšli před operační sál, každý v ruce jedno dítě, čekalo tam 20 příbuzných,
který nás obklopili jak hejno vos, babky začali štěstím plakat, vysokým hlasem
volali něco jako ojojojojo a chlapi nám tiskli ruce. Byl to dost silnej moment
:-).

Dneska ráno jsem se náhodou mihla na porodnici, kde zrovna porodní asistent a
anesteziologický bratr odsávali holčičku z toho včerejšího (spontánního) porodu
– v 7. měsíci. Holčička nedejchala, takže jenom odsávání evidentně nestačilo.
Začala sem jí resuscitovat a nechala přinést kyslík. Chytla se a když sem jí
nesla zpátky k rodině do inkubátoru, cítila jsem se krásně uspokojeně. Bohužel
surfaktant, který by potřebovala, jsme jí dát nemohli, před chvílí přišel Borek
s tím, že to nezvládla… :-).

Tak raději z jiného soudku.
Jedna sestřička mě dneska dovedla do místního salonu krásy, protože jsem toužila
po zapletení rasty. Koupila jsem si umělé vlasy za 25birrů (což je cca 25Kč) a
holka v salonu si za devadesáti minutovou práci řekla o 20 birrů (20Kč)! Byla
jsem grant a dala jí 40 :-). Takže teď vypadám úplně jak etiopská princezna 🙂

Ještě něco k etiopským dětem. Ty jsou všechny prostě nádherný. Už vím, kam si
jednou pojedu shánět genetický materiál pro své potomstvo :-). Když jsme se
například vydali na krátkou procházku kolem nemocničního areálu, během 10 minut
se kolem nás seběhlo asi 50 dětí, chtěli se s námi vodit za ruce a prali se o
to, kdo bude blíž fotoaparátu. Podobně je to pořád. Tuhle jsem procházela
nemocnicí, 2 asi desetileté holčičky na mě mohli oči nechat a nenápadně chodily
za mnou. Takový výraz studu a blaženosti, když sem jim zamávala, to už taky
nikdy nezažiju, opravdu sem se cítila jak filmová hvězda 🙂 :-). Na druhou
stranu ty úplně malé děti většinou začnou strachy brečet, když na ně dělám
ťuťuňuťu :-).
Dneska jsme se sestřičkou Evou ( která se k nám po týdnu přidala ) nafoukli
balonky a odnesli je na dětské oddělení. To si asi dovedete představit tu radost
dětí (i jejích rodičů). Chudák „můj“ pacient s kondylickou frakturou humeru se
tak honil za balonkem, že mu málem skončila v gypsu i ta zdravá ruka :-).

Tak koukám, že sem se zas „trochu“ rozepsala, raději budu končit a jdu omrknout
emergency, jestli se v moři malárie nevyskytuje nějaká chirurgická rybka.

Ciao, Ivanka