Zápisky z Etiopie 2

Kdo nečetl první díl, tak račte číst nejprve zde Zápisky z Etiopie 1.díl.

Nejdříve zprávy z nemocnice.
Začnu tím, že jsme dostali cedulky s našimi jmény, na tom není nic divného, bohužel já mám na své cedulce napsáno IVAN, což ještě po týdnu vyvolává „vtipné“ poznámky mých kolegů…

Zatím se činí hlavně gynekologové. Denně několikrát ultrazvukujou a přibírají k tomu i druhé pohlaví. Třeba měření objemu prostaty je pro primáře gynekologie cenná zkušenost. V sobotu ráno Borka volali na těžkej porod (my ostatní jsme to zaspali ), kdy už došlo k ruptuře hráze i rekta a musel použít kleště, opět se pacientka se zašitým zadkem těsně po porodu zvedla a sama odkráčela na pokoj… Ona i dítě jsou v pořádku.
I naše pacientka po císaři nasedla 4. den po výkonu s miminkem na oslíka a spokojeně odjela.
Další starší pacientce jsme pomoci nemohli. Měla cystický tumor břicha, retenci moče a bolesti. Hoši se snažili jí zacévkovat, ale nešlo to ( mimochodem akutní sterilizace kovové cévky v hořícím alkoholu měla opět něco do sebe ), jehla na epicystostomii není (ani žádná podobná). Chtěli jsme ji poslat do Hawassy, ale když jsme se vrátili z oběda, pacientka již byla odeslaná domů. Zkrátka na to neměla peníze… Zachraňování starých a nemocných lidí za každou cenu se tu neděje. Na druhou stranu jednou přivezli mladého chlapa, který se válel na ulici, žádné peníze neměl a příbuzné také ne. Měl rozjetou TBC. No a ošetřující personál se finančně složil na jeho léčbu. Hezký, ne?

Včera jsme se konečně významněji zapojili i my ostatní ( pacienti však chodí pozdě, takže to často ani nemá smysl). Začalo to resuscitací asi 20leté holky, zřejmě otrávené pesticidy. Vůbec poprvé se prý na „emergency“ intubovalo ( taky laryngoskop museli přinést až Alláh ví odkud ). Protože nešla napíchnout žádná žíla, šly tři dávky Adrenalinu přímo do srdce. Přesně jak v Pupl Fiction (potřetí sem to dala já, což už si taky asi nikdy víckrát nezkusím). Resuscitace však úspěšná nebyla…

Pak přešel 12letej kluk s frakturou kondylu humeru ( zlomenina dolního konce pažní kosti). 14 dní ho léčil nějakej místní léčitel, takže přišel s cirkulárním defektem měkkých tkání až na svaly, fixovanou kontrakturou a parezou radialisu. Fraktura sice byla bez dislokace, ale ani v analgosedaci nešel loket pořádně natáhnou, tak sem mu aspoň ošetřila defekt, udělala nekrektomii a zafixovala dlahou. Má někdo nějakej nápad co s tím?
Alespoň dalšímu pacientovi sem snad pomohla – incidovala a drénovala sem hnisavou flegmonu ruky, hnisu bylo víc než dost, tak sem cítila dostatečné uspokojení :-). S tímto pacientem přišlo asi 15 příbuzných. Jednak jako podpora, jednak prý v kvantech chodí proto, že neví, kolik léčba bude stát, tak aby mezi sebou kdyžtak poskládali peníze.

Teď ještě něco o víkendovém výletu do Arba minch. V pátek jsme si chtěli dohodnout dodávku na 2 dny. Byl nám dohozen majitel půjčovny aut jménem Jebesebe, jeho hlavním cílem však bylo ojebat nás. Po více než hodinovém dohadování jsme se konečně shodli. I Zdeněk, který procestoval půlku exotického světa říkal, že takovou cestu ještě nezažil… Řidič chtěl zřejmě překonat svůj osobní rychlostní rekord a ani jedno auto nenechat před sebou. Při předjíždění na plné čáře v zatáčkách sem byla trošku panická. Asi ve třičtvrtině cesty najednou skončila asfaltová silnice a dál už se kličkovalo mezi kalužemi a výmoly. Řidič však nohu z plynu nesundal. Zpomalovalo se jen kvůli stádům krav a koz, procházejících se volně po cestě, slalom mezi oslíkama byl taky dobrej. Dva vodní toky valící se přes silnici jsme překonali bez problémů, ve třetím jsme uvízli. Když se nám začala hrnout voda do auta a zleva byl prudký sráz, opět sem začala trochu panikařit.

S rozmláceným zadkem a několika boulemi na hlavě jsme konečně dorazili do Arba minch, kde je přírodní rezervace. V informační kanceláři nás odchytnul nějaký Benjamin a zařídil nám pronájem loďky po jezeře. Můj reflex sebezáchovy to už vzdal, takže v zátoce mezi třímetrovými krokodýli sem byla celkem v pohodě, další hroši už mě nemohli vůbec rozházet. Pak jsme přepluli jezero a vydali se na „průzkum“ do okolí. S tím sem nepočítala. V šatičkách a pantoflíčcích na klínku jsem sice byla za dámičku, ale lézt do kopce mezi kameny a kravími lejny mi trochu elegance ubralo. Zato jsme viděli zebry pár metrů od nás a ty mě svojí krásou dostali.
Večer nás Benjamin protáhl několika místními putykami, včetně night klubu, a nechal nás ochutnat místní alkohol – 80ti procentní hnus z kukuřice a bůhví čeho ještě. Přesto, že jsme mu řekli, že jeho průvodcovské služby nebudeme již druhý den potřebovat, že si poradíme i bez něho (máme přece Lonely planet), tak se nám nabídl, že nás provede úplně zadarmo, protože jsme dobrovolníci a chce, aby takoví lidé se tu cítili dobře. Takže jsme absolvovali další kousek národního parku (kde jsme se koupali s rybičkama v potoku), krokodýlí farmu a návštěvu tradiční vesnice v horách s chatrčemi z bambusů a banánovníků. Samozřejmě jsme mu chtěli dát nějaké peníze za jeho „pohostinnost“, on si však automaticky řekl o 4x větší cenu. Sice jsme tušili, že to tak dopadne, ale měl s námi jednat na rovinu. V rámci výchovy slušného obchodního jednání jsme mu nakonec za ten den nedali nic.
Kupodivu živí jsme se pak vrátili zpátky do Halaby.

Píšu živí, ne zdraví, protože o tom mám dost pochybnosti. I když spíme pod moskitiérami a používáme repelent, tak poštípaný od komárů jsme všichni od hlavy k patě. Za pár dnů se ukáže, jestli těch skoro 5tisíc korun za Malaron nebyly vyhozený peníze. Zatím mám po něm akorát každou noc dost děsivý sny (dnes v noci jsem prý křičela ze spaní). Taky uvažuju o tom, že si najmu černocha, aby mě celou noc drbal na svědících místech těla :-).

No a dnes nastal hlavní vrchol mojí mise – operovala jsem tříselnou kýlu! 🙂 Den předem jsem si musela připravit síto s použitelnejma nástrojema (instrumentářka – muž je ze mě už asi trochu na prášky), nainstalovali jsme koagulaci a dnes jsem tedy provedla první „břišní chirurgický“ výkon na tomto sále (zatím se spektrum operačních výkonů omezovalo pouze na sekci a zase sekci). Nechci to zakřiknout, ale operace proběhla v pohodě a pacient se nyní spokojeně usmívá, tak snad mu to vydrží :-).

Jen tak „by the way“ jsme před chvílí zresuscitovali po porodu úplně fialový gumový dítě (tedy hlavně gynekoložka Petra, já sem jen přicmrndávala), což jsou věci, ke kterým se taky běžně nedostanu, takže sem stále ve svém živlu 🙂

No, nechci přetáhnout strunu, tak se budu loučit.
Potěší mě, když zase dáte taky vědět něco o Vás.

Doktorka Ivanka