Jak já ne-léčím…verdacht auf kapavku

Noční příběh z pohotovosti, Německo 01/2018:

přichází 25 letý muž černé pleti původem z Kamerunu se statusem uprchlíka v Německu bez ohledu na to, že v Kamerunu zrovna neřádí žádná válka, na pohotovost. Už  podle anamnesy, bolesti při močení a ranní bělavé kapičky na špičce penisu, jsem okamžitě pojal podezření, že se může jednat o kapavku (alternativně Chlamydiovou infekci), pacient má potíže už asi rok, ale dnes večer už přichází i s bolesti ledvin a nadvarlat (epidydimitis).
Mimochodem, problémy má už rok, u lékaře nikdy nebyl a dnes večer přichází, protože už je mu špatne. Bez ohledu na moje politické přesvědčení jsem pojal maximální touhu udělat pro pacienta to nejlepší, co se pro něj udělat dá a maximálně ho léčit.
A teď přijde pointa příběhu.

Protože pracuji v Německu a vše co udělám, musí podléhat přísným SOP, vše co udělám a podepíšu, musím být schopen později u soudu obhájit, začala tahle anabase.

Pokud pojímam podezření na STD (sexual transmitted dissease), podle předpisu musím udělat jako diagnostiku stěr z močové trubice, poslat to na MIBI (Mikrobiologii) k určeni původce a k určení resistence, a až POTOM se smí přímo cíleně zaútočit na daný patogen. Je to to nejlepší a nejlogištější, co lze udělat. Find it and Kill it. Vzhledem k jazykové barieře a jen podle rozhovoru se nedá zjistit, co to přesne je.

Nicméně, pohotovost nemá pravomoc dělat stěry a MIBI, jednak to nelze nějak vykázat na pojišťovnu a druhak to není organizačne možné (denně ošetřime 70 – 100 lidi a výsledky přijdou až za 3-7 dní, točí se tu personál a pacienti; není v kapacitách pohotovosti čekat na výsledky, pacienty potom kontaktovat a pak jim ordinovat terapii, to fakt nejde).

Takže volám Urologovi, co pro mne můze udělat. Nemůze nic, ani oni nemůžou provádět stěry, naše laborka to neumí, musí se to poslat na MIBI do Berlína. Navíc tahle vyšetření prostě přísluší pouze ambulantním urologům. To není v zásadě hloupá politika, ambulantní specialisté si vylobovali, že ambulatní výkony si mužou účtovat jen oni a ne nemocnice, a tím se drží dost pacientů v periferii, aniž by si na sebe nemocnice stahovala veškerou léčbu, a tím vlastně svoji silou na trhu nekale konkurovala ambulantním kolegům. Tím pádem se víc lidí udrží v ambulantní sféře a celý systém je o to levnější a kolegové si více vydělají.

Takže jsem si najednou uvědomil, že mám skříně napěchované antibiotiky, ale nejsem schopen provést zakladní diagnostiku. Ale nevadí, zítra ráno v 8:00 mají urologé otevřené praxe a pacient můze tam. Vše s jsem domluvil s kolegama.
A ted jakou taktiku mu nabidnu.

Mám začít léčit na slepo Kapavku??? (Co když tím ovlivním zítřejši testy a pacient nedostane to nejlepsi? ) Takže léčbu nezačnu. Nejlepšíi , co pro něj můžu udělat je, že mu dám léky na bolest (od toho jsme Pohotovost – Pacient rozhodně nebyl v ohrožení život nebo ve stavu, že by musel být přijat k hospitalizaci) a diagnostika zítra u ambulantího urologa.

A ted pohled Kamerunce:

Je mi blbě, mám infekci. Přijdu do největší nemocnice v regionu na pohotovost, tam mi lékař vysvětlí, že mi pomoci neumí, dá mi pět prášků na bolest a pošle mne do háje. Hmmm. Blbý. Chapu.

Muj Pohled:

Chtěl bych mu pomoci, ale to nejlepší je správná diagnostika a cílená léčba. Cokoli jiného už je suboptimální.

Pohled Nezaujateho:

Rok má problémy a sere na to. Teď je to vážné a najednou mu musi byt pomoženo.

 

Vrátí se za 20 minut, že už nic nejede (vlak, autobus) do jeho města, kde má ubytovnu pro uprchlíky. Ptám se ho, jestli mu máme zavolat taxik. Říká, že nemá peníze. Že přijel vlakem a má jen listek.

Takze Znova:

Přijde ze země, kde nemají ani tekoucí vodu. Přijde do Německa, kde dostane zadarmo zdravotní pojištení, ubytování a ještě kapesný 300 euro měsíčně. Je tu uz přes rok a neumí ani slovo německy (já se musím přizpůsobovat jemu a mluvit s ním francouzky).  Není schopen řešit svoje zdravotní problémy obvyklým způsobem – jík k praktikovi a nechat se oddiagnostikovat, není schopen pochopit system, jak se v daném státě léčí a není schopen si z kapesného nechat aspoň dost na to, aby se dostal domů.

Ten člověk mi tu sedí už 5 hodin a dožaduje se postele. Už nevím, mám si přát zemi, kde mu bude pomoženo a kde na vrub všem pracujícím a platícím daně mu bude pomoženo ještě více, dostane postel se snídaní, pak ho někdo za ruku odvede někam, kde mu udělají stěry z močové trubice atd atd….. protože tohle by taky nikdo neudělal ani pro němce.

A ptám se sam sebe, kolik je na světe smutných příběhů a jestli je snaha o to, aby všem bylo pomoženo prostě reáná. Co všechno lidi musejí dostat, aby byli skutečně spokojeni a kdo to všechno musí zaplatit. Prostě nevím.
Je mi toho človeka na jednu stranu líto a na druhou stranu prostě vidím, jak všechno, co má k dispozici, není schopen použít a využít k dosažení svého blaha.

V Kamerunu by mu jistě doktor pomohl. Zaplatil by 100 dolarů a dostal by nějaký kořen, ze kterého by si mohl udělat odvar. Nevím, jak by to zabralo, ale NĚCO by dostal. Teď si myslí, jak je život v Německu na hovno a doktoři nahovno a systém nahovno.
A já si prostě myslím, že někteří lidi prostě v tomhle světě neumí žít a že sem nepatří.