Občas se na internetu objeví článek, který stojí za to vyzdvihnout a doporučit k přečtení. A toto je jeden z nich.
Domácí porody jsou dnes velké téma, na které se dá nahlížet z více úhlů. A toto je celkem trefně popsaný úhel pohledu právníka.
Medicínsky se o domácích porodech asi už nemá smysl bavit, popsáno a prodiskutováno bylo dost. Zakomplexovaným batikovaným biomatkám s pochybným humanitním vzděláním, které mají v životě problém akceptovat autority, nemá smysl nic vysvětlovat. V následujícím článku je téma uchopeno z jiného úhlu pohledu a myslím, že stojí za to si ho přečíst.
Článek, se souhlasem autora, přikládáme celý.
Domácí porody jako zábava na dlouhé zimní večery
Dobrý den maminko, jsem váš porodní asistent! Máme tu několik možností, kde můžete rodit: v lese, v chlévě nebo ve vaně, případně tady máme zvláštní akci tři v jednom, to bychom udělali chlív v lese a dáme vám tam vanu!
Ano vážení, je tu čas Vánoc, oslavy nejznámějšího domácího porodu. Nechybělo mnoho a extravagance jako rodit v chlévě, aby vám na jezulátko mohl dýchat oslík, kráva a porodní asistentka, to vše v rámci zdravotního pojištění, se stala základním lidským právem.
Naštěstí tam nahoře, až úplně nejvejš, tedy u Evropského soudu pro lidská práva „ve Štrasburku“ mělo minimálně 12 soudců (12:5) dost rozumu, aby upřednostnili ochranu zdraví dítěte a matky před domácími experimenty ( DUBSKÁ AND KREJZOVÁ v. THE CZECH REPUBLIC ). Ale nemějte strach (příznivci domácího rození), ESLP již v minulosti předvedl několik kotrmelců, např. práva transsexuálů a postupné posunování poměru hlasů až ke kýženému konci (pro právníky: Rees vs. UK, 1986 , Sheffield a Horsham vs. UK, 1998 a finální kotrmelec Goodwin vs. UK, 2002), takže hádám v roce 2032 ESLP posvětí i domácí porody, možná dřív. Transsexuálové byli přeci jen poněkud kontroverzní sousto.
Když si počtete v příbězích na http://domaciporody.cz/ , tak zjistíte, že mají jedno společné: happy end a takový ten pozitivní náboj, přirozenost a požehnání boží. Nikde se tam nepíše „Dítě mi zemřelo, ale stejně bych zase rodila doma, za to pohodlí to stojí!“. Naopak máte dojem, že když se rodí doma, že je to takové nevinné divadlo, kdy sedíte na kanapi, místo ošklivých drog se oblbujete 241. dílem Ordinace v růžové zahradě, z vagíny vystupují růžové bublinky, kolem pobíhá duhový jednorožec, z rádia zpívá Kryštof a najednou se odněkud objeví Malý Elf. Jenže jak říkají v Lemony Snicket: SoUI: tohle nebude tenhle typ filmu.
Naopak porod je masakr. Divadlo srovnatelné snad jedině s touhle scénou, akorát vám tam nebude asistovat Sigourney Weaverová (verze pro ty , kteří nemají rádi pohled na krev a děti – neříkejte, že jsem vás nevaroval). Když se to přestane vyvíjet dobře, tak ještě o něco horší. A bolest je to taková, že místy dosahuje až úrovně chlapa s rýmičkou.
[ADS01]?
Celá myšlenka domácích porodů stojí a padá s tím, že to „dobře“ dopadne, že se neobjeví žádné komplikace, tu bublinu kolem proto můžeme zjednodušit do dvou problémů: kdo to zaplatí a kdo to odskáče, když se něco nepovede. Když totiž řekneme, že asistence porodní asistentky (PA) je „povolená“ a že by to mělo být jako součást zdravotní péče, tak to bude muset někdo /pojišťovny/ platit. A když to bude součástí zdravotní péče, tak za to taky bude muset poskytovatel odpovídat pro případ, že se něco stane.
Než budu pokračovat dále, tak jen drobná vsuvka k oblíbeným „důvodům“ pro domácí porody, tedy pohodlí domácího prostředí, „kontroly“ nad porodem, strachu z nemocnice a lékařů:
Pravdou je, že komunikace zdravotnického personálu v nemocnicích často není nic moc. Lékaři a sestry mají bohužel (občas) tendenci stavět pacienta (i když skoro-matky tvrdí, že nejsou „nemocné“) před hotovou věc. Špatně (málo) vysvětlují, proč se co musí udělat a co se stane když se to neudělá, případně k tomu začnou mít „rutinní“, až průmyslový přístup ignorující, že pro dotyčnou to je poměrně jedinečný stresující zážitek. Viz třeba otázka klystýrů, epiziotomie (nastřihávání hráze) – to prostě očividně neumí porodníci „odkomunikovat“ (zpětně vzato nejlepší vysvětlení pro laiky předvedl kdysi jeden porodník v televizi, když řekl, že klystýr je proto, aby z maminky krom děťátka nelezlo ještě něco dalšího). Zmíněná rutinizace úkonů se ovšem najde i jinde, třeba obhájce často až tak nedojímá něčí výlet do basy, i když pro dotyčného je to zatraceně nepříjemná zkušenost. Tedy upřímně řečeno na té komunikaci a přístupu by se dalo zapracovat, přestože to může někomu připadat zbytečné, bere-li jako primární cíl odrodit zdravé dítě a šupem ho poslat i s matkou domů.
Druhá věc je samotné nemocniční prostředí. Tam se toho asi dá dělat méně, protože prostě nemocnice už z principu nikdy nebude váš obývák ani pětihvězdičkový hotel, ale i tady by se dalo něco málo udělat – když se daly zcivilnět nadstandardní pokoje tak proč to nezkusit i s tím zbytkem.
Konec vsuvky.
Jenže pohodlí – nepohodlí je v zásadě věc podružná a je to o tom, aby bylo zdravé dítě a matka.
A tady je na tom i průměrná nemocnice lépe, než koupelna někde v rodinném domku. Máte tam totiž často v dosahu nejen porodníka, pomocný personál, ale i lékaře dalších odborností chirurgem počínaje, přes anesteziologa, kardiologa až k neonatologovi. Prostě spousta lidí, kteří v případě, když se něco podělá, můžou problém včas začít řešit. Nemluvě o materiálním zázemí ať už v podobě léků, zásoby krve a přístrojů všeho druhu. Tohle doma dohromady nikdo nedá a nedá to dohromady ani posádka záchranné služby, natož porodní asistentka.
[ADS02]?
Tyhle argumenty ovšem nezabírají. Bohužel část skoro-matek radši riskuje zdraví a život své/svého dítěte s tím, že to „dobře dopadne“ (čti: nějak, případně s pomocí boží), přitom věcí, které se mohou naprosto neplánovaně pokazit je mnoho: naléhání pupečníku, vyhřeznutí pupečníku, obtočení pupečníku kolem plodu, porod koncem pánevním, příčná poloha plodu, dystokie ramének ad.) a porodní asistentka má na místě šanci je tak „možná“ diagnostikovat, ale těžko spravit. Jenže ono když se něco přihodí, tak i záchranka a nemocnice mají málo možností s tím něco udělat, protože už není čas. Při dojezdu záchranky třeba 10 minut už jste na smrti mozku, a to ještě ani nedoběhli dovnitř do sedmého patra paneláku, kde zrovna nejde výtah nebo na nějakou chalupu někde na Šumavě, nejlíp uprostřed února. A každá minuta navíc = výrazně méně živých mozkových buněk. Tik. Tak. Tik. Tak. IQ 130 , 110, 100, 90 , 80 , 70 , 60, 50, vypnutá automatická pračka, houpací kůň. Takže si musíme říct, kde nám stačí se na té stupnici zastavit.
Ale buď si. Máme svobodu, demokracii a zároveň jedinečnou možnost každý převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Přehlížíme sice vůli skoro-dítěte, které má prostě smůlu, ale co už (možná by mělo mít opatrovníka, který by jej chránil před matkou). Tohle je přesně ten moment, kdy cirkus kolem domácích porodů začne ztrácet dech. Ono totiž když se něco nepovede, tak samozřejmě první na ráně je porodní asistentka, což mi přijde nefér – prostě i ta nejlepší nemá v obýváku šanci, když to začne jít do háje. A pak už se to valí dál – máme tady posádku záchranné služby, případně lékaře v nemocnici, u kterého nakonec tenhle zpackaný porod skončí. Přitom ten, kdo by měl nést odpovědnost za své rozhodnutí, kdy se z domácího porodu stal domácí potrat, je matka. Ovšem to už se nahlas neříká, zejména když to dobře nedopadne.
Ono se čas od času objeví ta myšlenka, že by „jako“ domácí porody s PA byly, ale že by tedy byl nějaký lékař „v dosahu“ (na telefonu, o patro níž), jenže to je k ničemu, protože to pořád neřeší ten problém odpovědnosti za následek a jen z části to řeší problém časové prodlevy mezi zjištěním problému a jeho řešením. Krom toho zase vzniká taková malá svízel: od jakého momentu bude doktor přebírat odpovědnost? Pokud porodní asistentka dojde k závěru, že „máme problém“ , tak je z porodu rázem horký brambor a výhledově černý Petr. Každý rozumný právník by potenciálně zainteresovanému lékaři doporučil, aby do nějakého „přítele na telefonu“ v žádném případě nešel a od domácího porodu utíkal co nejdál. Záchranka dorazit musí, takže to pravděpodobně budou oni, kdo bude několik dalších let vysvětlovat, že dítě bylo skoro mrtvé když dorazili.
Zajímavou otázkou zůstává, co k tomu může říct skoro-otec, často tím totiž argumentují i skoro-matky, že jen ony nejlépe ví, co je pro dítě dobré, že ony budou rodit a že teda je to na nich kde a jak. Otec pak fakticky nemá/nemůže do porodu mluvit. Není to on, který (spolu)rozhoduje, jak a kde se bude rodit, ale jen očekává příchod katasfrofy. ALE bude to on, kdo se pak o to, co po porodu zůstane (na živu), bude muset starat (platit) a je dost rozdíl, jestli výsledkem porodu je zdravé dítě/zdravá matka nebo něco úplně jiného (mrtvé dítě, mrtvá matka, dítě nebo matka s následky – vyberte si kombinaci dle libosti). Tedy máme zde paradoxní situaci, kdy otec v důsledku nese odpovědnost za výsledek něčeho, co nemá šanci ovlivnit, pokud si matka postaví hlavu. Tak si říkám, zda by se z toho otec dostal, kdyby skoro-matku odvlekl do nemocnice násilím a pak až bude mít na krku omezování/zbavení osobní svobody, zda by to uhrál na krajní nouzi či nutnou obranu života a zdraví nenarozeného dítěte? Jen myšlenka. Asi má pravdu Jiří X. Doležal (jakkoliv k němu mám výhrady), že tohle si musí budoucí rodičové ujasnit ještě než se vůbec o nějakém dítěti začne mluvit, a když to začne zaváněť bezpodmínečným domácím porodem, tak jít o dům dál.
Samozřejmě, jak často neopomenou zmínit zastánci domácích porodů, i v nemocnici se může stát chyba. Jako kdekoliv jinde. To co už se moc neřeší je jak často k takové chybě dochází, jaké má následky a jaká je šance ji napravit. Říká se tomu „risk management“ a je to o tom vybrat variantu, která je nejméně riskantní a kde se dá rizikům nejlépe předejít. Jenže to by musel člověk používat k přemýšlení hlavu a ne jinou část těla, resp. musel by brát porod jako nějaký ovlivnitelný proces se svými riziky/následky a nepřistupovat k tomu jako když kočka vrhá koťata.
Dostáváme se k té nepěkně vulgární materiální stránce věci, kdo to zaplatí, když dítě třeba nějakou tuhle šílenost přežije, ovšem přidušené (chorobné změny na mozku už má člověk po 4-6 minutách) a důsledkem může být „zbytek člověka“ s inteligencí vypnuté automatické pračky, přičemž „o tohle“ se bude muset někdo několik dalších let starat (ať už rodiče nebo stát) a čekat až…. Taky tuhle péči bude muset někdo platit, stát, rodina, sponzoři, prostě někdo. Naprosto zbytečně, stačilo, aby někdo ve správnou chvíli řekl „tohle nepůjde, císařský řez, hned!“ (a taky to mohl realizovat).
[ADS03]?
Abych to nějak uzavřel: jen ať si domácí porody jsou, pokud si pojišťovny pohlídají, jak se to bude platit, porodní asistentky budou mít pojištění pro případ chyby, které by pokrylo péči o nově narozeného „kriplíka“, domácí porod se předem nahlásí do nějaké evidence MZ, a to čistě proto, že až se něco stane, aby to nebylo jako dnes, kdy se záchrance řekne, že tohle nebyl plánovaný domácí porod, že se to „jen“ nestihlo a že žádná PA tam nikdy nebyla, přičemž s touhle pohádkou se pak vyrazí do nemocnice, aby to byl nakonec jejich problém. Vyloučí-li se jakákoliv odpovědnost zdravotnické záchranné služby/zdravotnického zařízení, kam bude „dítě“ po zpackaném porodu převezeno, za následky, tak už nám zbývají jen rodiče. Kdo se rozhodne rodit doma, ačkoliv je to nápad na úrovni středověku, nedostane na péči o dítě postižené v důsledku tohohle experimentu ani korunu ze státního rozpočtu. Ať si každý udělá své vlastní zhodnocení rizik.
Nelíbí se vám to, je to drsné? Mně se zase nelíbí platit za něčí pitomost a ten luxus, aby mohl rodit doma do své vany.
Na tom všem mě snad nejvíce fascinuje, že se najde matka, která je ochotná riskovat život/zdraví dítě kvůli (ne)pohodlí nebo „strachu“ z lékařů/nemocnice (btw: „Měla jsem strach rodit v nemocnici“ – to je excelentní epitaf).
Článek publikován se souhlasem autora
Zdroj: http://www.pravniciny.com/domaci-porody-jako-zabava-na-dlouhe-zimni-vecery
Článek moc hezky graduje, obdivuji přirovnání IQ k vypnuté automatické pračce.
Ale je to otázka etiky a vše stále dokola. Domácí porody, první dítě u ženy po 40, kuřáci, etylici, obézní (hodně obézní), vše předešlé v kombinaci, alternativní stravování (extrémní diety typu pouze jablka), alternativní medicína (tím nemyslím Čínskou)… vše mají společné VĚDOMÉ ignorování zdravotního rizika.
Jméno Darwin zná stále více lidí už jen ze Streamu… a ten by přitom jásal 🙂
Koukám, další z řady doktůrků, kteří na fakultě absolvovali výhradně přednášky o honění ega….
Článek opomíjí, že zodpovědnost za dítě mají vždy rodiče – a to jak v porodnici, tak i doma, tak i v lesíku, tak i v chlívu, prostě všude. Pokud se nejedná o přímé ohrožení života (což se při běžném porodu nejedná), odpovědnost nese matka. Zdravotník může konat jen a pouze s jejím souhlasem, jinak koná protiprávně (tj. takový hamiltonův hmat, bez souhlasu předem, je protiprávní jednání. Epiziotomie totéž – ta je jako život zachraňující úkon prakticky neobhajitelná).
Z hlediska českého práva je tenhle článek plácání v hospodě u piva.
Uchází mi, komu byl tenhle článek vlastně určen?
My zdravotníci máme celkem jasno, jak se věci mají… jestli to má článek nějak satiricky zlehčovat, tak ne, opravdu mi to nepřijde vtipné!
Budoucí matky určitě přesvědčí, že chtějí rodit v nemocnici, když objeví takovýhle článek, který z nich dělá retardy a je psaný slohem poloboha, na stránkách lékařské fakulty… ano, určitě bych chtěla rodit v prostředí s lidmi, kteří se už v úvodním odstavci staví do pozice nezpochybnitelné autority, která vám nebude nic vysvětlovat. Haha!
Možná se prostě jen právníci nudí a píšou po večerech takovéhle bláboly k vlastnímu pobavení, protože jinak fakt nevím, k čemu je ten článek dobrý. Tak děkujeme právníkům, že my doktoři zase vypadáme jako největší idioti, co nejsou schopní brát porody jako seriózní téma… díky!
Díky za Vaši reakci. Naprosto souhlasím.
Opravdu Vám připadá tón, jakým jste článek psal, v pořádku? Ať už máte jakýkoli názor na věc, Váš způsob vyjadřování o dětech a jejich matkách je otřesný.
Tenhle článek je super, hned ho pošlu svým těhotným kamarádkám, co odmítají porod doma! Nejspíš totiž změní názor…. Jinak je ale super, že člověk s IQ vypnuté pračky vystuduje práva.
Ako lekárka s 10 ročnou praxou na porodnom sále to vidím všetko úplne inak. Po nastúpení do zamestnania som hneď v prvých rokoch zistila, že čím menej sa do priebehu porodu zasahuje, tým menej nastáva komplikácií. Porod nie je len súbor nejakých chemických, fyziologických a mechanických pochodov, pri ktorých len tak samovoľne vypadne dieťa vagínou. U porodu je veľmi doležitá psychika a áno aj pohoda a pocit bezpečia matky. Myslíte, že v strese bude telo produkovať ten hormonálny kokteil, ktorý umožní dieťaťu sa narodiť bez problémov, alebo v strese sa telo bude snažiť porodný proces zastaviť? Náš mozog stále riadi určité veci celkom primitívne – som ohrozená – utekám, alebo útočím a zastavujem procesy, ktoré mi v tom bránia, som v pohode – rodím. Žiadna samica nebude rodiť ak ju naháňa predátor a ženu síce nenaháňa predátor, ale často sa v porodnici musí vystaviť jednaniu, ktoré to veľmi napodobňuje. Porod je prirodzená vec, keby nebola, tak ľudstvo už dávno vymrelo. Nie je to technická vec, ktorá musí za každých okolností podliehať presným pravidlám a tabuľkám. Každá žena prežíva inak porodné bolesti, u každej može byť iná dĺžka častí porodu, može mať iné potreby a iné prejavy od dýchania, cez voľnosť pohybu, po hlasové prejavy, či polohu na tlačenie. Je veľmi smutné, keď sa na rodiacu ženu, na tú, ktorá práve dáva život niekto pozerá a hodnotí ju vašimi očami, ako kus masa, ktorá ničomu nerozumie, je hlúpa a chce len blbosti ktorými otravuje zdravotníkom život. Pritom rodiaca žena očakáva a potrebuje hlavne úctu, rešpekt, podporu, často i motiváciu, lebo porodné bolesti ozaj nie sú sranda. Nič iného nepotrebuje a pokiaľ by všetky porodnice fungovali na princípe empatického prístupu, tak by ženy nemali potrebu rodiť doma, teda aspoň vačšina z nich. Bohužiaľ, situácia v českých i slovenských porodniciach je zlá. Jednak sú zdravotníci prepracovaní, ale to ich neospravedlňuje, ale hlavne sa všetko riadi stereotypom, ktorý nedovoľuje žiadne vybočenie. I. doba porodná má trvať toľko a toľko, otvárať sa žena má toľko a toľko cm za hodinu, či dve, šup rýchlo klystýr, oholiť, strkať prsty do pošvy každú chvíľu, nútiť ženu ležať, keď jej to sposobuje veľké bolesti, nútiť ju tlačiť, keď ešte tlačiť nepotrebuje, kričať na ňu, zahanbovať ju za zvukové prejavy, či únik stolice a moči, skákať jej po bruchu, keď „nevie“ tlačiť, strihať zaživa najcitlivejšiu časť ženského tela ….. Myslíte, že toto sa nedeje? Je to dostojné? Je to to, čo chcete, aby ženy, trebárs aj vaša parnterka zažila? Dal by ste sa na to sám po chlapsku dobrovoľne? Ja som sama porodila 3 vlastné deti, všetky v porodnici s krásnym prístupom personálu. Asistovala som u tisícok porodov. Za posledných 5 rokov som urobila asi 2 nástrihy ročne, za 10 rokov posobenia na porodnom sále, som zažila len 2 poranenia hrádze III. stupňa u mnou asistovaných porodov a všetky tieto poranenia vznikli i keď bol aj nástrih. U porodu nie je nutný klystýr (vačšinou nevyjde nič okrem dieťaťa a keby aj áno, tak čo, poškodí to váš útlocit?), nie je vačšinou nutný ani nástrih, hlavne pokiaľ žena dostane voľnosť vo výbere polohy na tlačenie, lebo každej može vyhovovať niečo iné a v dnešnej dobe polohovacích porodných ložok nie je problém, aby žena rodila v podrepu, v kľaku a lekár má stále možnosť eventuelne zasiahnuť, ak ho bude potreba. Mnohé porodnice ponúkajú i možnosť rodiť do vody, či na vaku a nemajú štatisticky horšie výsledky perinatálnej mortality a morbidity. Podávanie medikamentov u porodu sa musí riadiť konkrétnym prípadom, situácou, ženou, priebehom, nedá sa podávať oxytocín, či iné medikamenty na urýchlenie porodu vždy a každej žene, alebo pretože sa to tak „u nás“ robí. V prvých rokoch praxe som sa naučila rešpektovať prirodzený priebeh porodu, bolo to niečo, čo nás nenaučili na fakulte a musela som na to prísť sama a s pomocou skúsených porodných asistentiek a pár starších kolegov, ktorí zažili ešte doby veľmi dávne a mali na porod iný pohľad. Na jednoho kolegu spomínam s láskou, pretože jeho slová “ paní doktorko, porod je čekání u dírky, nic neuspěchejte, pouze pozorujte a uvidíte jak to půjde samo“ vo mne rezonujú dodnes. Naučila som sa rešpektovať individualitu každej ženy, pretože každá žena potrebuje podporiťinak, pristupujem k nim empaticky, tak ako by som chcela aby niekto pristupoval ku mne. Nie som zástancom porodu doma, chcem ale aby rodiace ženy mali pocit bezpečia v nemocnici a to práve nie ten technický, kde je vybavenie, vymaľované, plno ľudí v bielom plášti, ale pre vás možno zbytočný pocit psychickej pohody, ktorý je k dobrému a nekomplikovanému porodu nutný. Jeden už nežijúci starší kolega tvrdil, že porod sa odohráva v hlave a ja mu musím dať za pravdu. Rodiť vie každá žena, má to v sebe zakódované, ale nie každý porodník a porodná asistentka vie byť sprievodcom ženy pri porode. Keby každý jeden zdravotník bol ozaj len sprievodcom, ktorý zbytočne nezasahuje a zasiahne až keď je to naozaj potreba, tak by otázka rodiť v porodnici, akej, kde, či doma nebola vobec potreba. Doporučujem vám prečítať si dielo Znovuzrozený porod od známeho a uznávaného gynekologa Michela Odenta a neuškodil by ani nejaký kurz empatie, či si zájsť na stáž do porocnice a vidieť na vlastné oči o čom to všetko je. Máme úžasnú medicínu, technické vybavenie, skvelých lekárov, dokážeme neskutočné veci, liečime a zachraňujeme životy a je škoda, že prístupom k rodiacim ženám ich nútime hľadať pocit bezpečia inde, než v porodnici.
Baro, děkuji za Váš komentář, naprosto jste to vystihla. Prala bych si, aby obdobne smýšlejících zdravotníků byla většina. Pak by šel člověk rodit do nemocnice opravdu s důvěrou!
Báro,
Díky za Váš komentář/ samostatný článek.
Původní článek by ani neměl existovat a zůstat by měl jen ten Váš „článek“.
Bravo,krasne jste to shrnula. Také jsem před 5 lety opustila LF bez znalosti o přirozeném porodu,az vlastní těhotenství a přečtení knihy Znovuzrozeny porod,kterou též uvadite,me navedlo na přemýšlení o porodu jako o normálním fyziologickém deji, a také jsem si ho tak krásně prožila díky respektujicimu personalu v rakovnické porodnici. Kéž by se ke všem medikum dostaly tyto informace ještě před vypustenim z fakulty místo dezinformaci, posmesku i nadavek ohledne“jinak smyslejicich zen“.
Moc děkuji za Váš komentář. Já osobně mám za sebou tři porody, první dva v porodnici a kdybych tam potkala lidi jako jste Vy a ne takové, jako je autor článku, pravděpodobně bych i potřetí svěřila sebe a dítě porodnici, místo abych si řekla, že nemocnici jedině, kdyby opravdu nebylo zbytí, jinak mě tam už nikdo nedostane ani párem koní 🙂
…protože vedle takových osob pro rodící ženu a dítě opravdu není bezpečno 🙁 (paréza brachiálního plexu u mého nejstaršího po tom, co ho vzali za hlavu a snažili se dorotovat a poškodili nervy v krku, je mi dostatečným mementem)
Báro, opravdu bych si moc přála, abych jednou u porodu měla takto osvícenou doktorku:) Vystihla jste všechny moje názory na dáné téma, ikdyž nejsem lékařka. Děkuji.
Matky by měly mít především trestně-právní odpovědnost, pokud se něco zvrtne. Je to vědomá nedbalost jako vyšitá, spoléhání na štěstí, že všechno půjde bez komplikací. Pokud se povede, tak fajn, nic proti ničemu, měly svůj kýžený zážitek.
Když by se však něco podobného jako odpírání zdravotní péče stalo u již staršího dítěte (třeba jen o pár týdnů) a pokud by bylo následkem zmrzačení nebo smrt, tak by o tom nikdo nediskutoval a šla by před soud.
Kde jsou práva, tam musí být i zodpovědnost. Právo dítěte narodit se nejbezpečnějším možným způsobem snad není normální přehlížet.
Aničko, a když se vědomě rozhodnu, že půjdu do porodnice a něco se zvrtne tam, tak za toto své rozhodnutí trestně-právní odpovědnost mít nemám? Logické by to bylo, ne? Mně zmrzačili dítě v porodnici, přesněji, já jsem to dopustila, aby mě položili na záda a kroutili ho ze mě jak klíště. Ale to je vlastně v pořádku, že?
A jen tak mimochodem, Vy si opravdu myslíte, že porod doma je jen takový adrenalinový sport, honba za zážitky? Svatá prostoto…
Ale naprosto souhlasím, že dítě má právo narodit se na nejbezpečnějším místě. Otázka ovšem je, jestli je takovým místem porodnice s personálem, který má podobné nastavení, jako je autor tohoto článku. Za mě tedy rozhodně ne.
Rozumím sice vašim emocím („právo dítěte narodit se nejbezpečnějším možným způsobem snad není normální přehlížet“), zvlášť jestli jste při své lékařské praxi viděla a řešila porodní a poporodní komplikace, nicméně koncept trestní odpovědnosti za následky domácího porodu je přinejmenším problematický.
Zaprvé, dítě je až do momentu opuštění těla matky jeho součástí, takže je zcela na matce, jak se bude jako těhotná chovat. Může pít, kouřit, pracovat v rizikovém prostředí, provozovat extrémní sporty, bít se do břicha, dokonce se pokusit dítě přímo usmrtit např. pletací jehlicí – je to jistě z morálního hlediska (zpravidla) odsouzeníhodné, ale trestní odpovědnost těhotné to nezakládá. A na druhé straně, k tomu, aby byli rodiče již narozeného dítěte trestně odpovědní za smrt dítěte nebo za poškození jeho zdraví, je potřeba závažného jednání proti zájmům dítěte – patřilo by sem asi například nedodržování léčebného režimu, na němž závisí život dítěte (při již vzniklých potížích) nebo nevyhledání odborné lékařské pomoci při zcela zjevných příznacích vážného poškození zdraví. Naopak sem nepatří vystavení dítěte hypotetickému riziku, například kouření v přítomnosti dítěte, ježdění autem s dítětem v nekvalitní/neadekvátní bezpečnostní sedačce a podobně. V tomto kontextu by se asi jen těžko odpovídalo na otázku, proč jsou to právě domácí porody, které mají být kriminalizovány (navíc, pokud zmiňujete nejbezpečnější možný způsob narození, neměli by být postihováni rodiče, kteří pro porod zvolí malou porodnici, když by se jejich dítě mohlo narodit ve skvěle vybavené fakultní nemocnici se špičkovými odborníky?)
Dalším problémem je uplatnění v praxi. Už teď jsou některé domácí porody kamuflovány jako překotné, přičemž důvodem pro zamlčování skutečnosti je snad jen obava z reakce zdravotníků. Pokud by rodiče byli za následky domácího porodu trestně odpovědní, myslíte, že by se k plánovanému domácímu porodu někdo přiznal? A pokud by rodiče zapírali, bylo by dokazování velmi obtížné, nebo spíš nemožné. Hlášení plánovaných domácích porodů do evidence vedené MZ, které navrhuje kolega v článku, nelze chápat jinak než jako vtip – pochybuji, že to bylo myšleno vážně.
Také se na základě svých dvou porodů stavím plně za názor Báry. Skvěle vystihla to, co standardní porodnictví opomíjí jako podružné. I já přidávám díky za brilantně vyslovenou podstatu problému.
P. S. Michel Odent a jeho Znovuzrozený porod = povinná četba pro všechny (jak odborníky, tak laiky), kdo se o problematiku porodu zajímají.
No. Tak jako nalijme si čistého vína. Článek jsem našla „omylem“. Přečetla vědomě a asi i se škodolibou myšlenkou, že si jednou okusíte setkání s vlastní arogancí…
Nejsem bio-matka, nejsem debil a mám trochu problém s „přirozenými autoritami“ (asi životní zkušenosti). Ale jsem matkou a vím svoje. Jeden porod v ČR a dva v Německu! Po prvním porodu mám dodnes zdravotní problémy (svěřila jsem se do rukou lékařů!), po dalších dvou ne, přesto že proběhly mnoho let po prvním a já nejsem zrovna nejmladší… A co je nejzajímavější, kdybych nešla pracovat do zahraničí, rodila bych doma nebo za přítomnosti právníka, který by celou dobu hrozil žalobou, pokud by mi někdo zase chtěl „ublížit“. A co je ještě zajímavější, že můj normální porod na normální Německé klinice (ne porodní dům, ani doma, ne do vany, jen ve vybrané poloze) byl levnější než ten „ultra bezpečný“ v české porodnici, kde jsem přes nesouhlas dostala nezbytnou dávku léků, bez kterých prý ženy neporodí (v Německu jsem nedostala nic, protože jsem nic nechtěla), a byla uvedena do „ultra bezpečné“ polohy, abych dítěti neublížila (v Německu nikdo s ničím takovým nestrašil).
Takže doufám, že po třech letech od uveřejnění článku, jste buď okusil „vlastní polévečku“ nebo zkončil v propadlišti dějin, jako další ramenatí frajeři, co soudili bez znalosti věci… Ale spravedlnost je slepá, tak pouze doufám…