Studenti nejsou často nuceni ke slovním projevům, a přitom úspěch u ústní zkoušky je z velké části závislý právě na rétorických schopnostech. Jistě, vědomosti jsou nutností, ale k čemu vám je, když znáte učebnice i s tiráží, a informace neumíte použít a prodat?
Příprava
Během přípravy na zkoušku je dobré si danou látku v hlavě urovnat, udělat si osnovu toho, o čem budete hovořit, a ke každému bodu si vypsat hlavní témata. Některé komplexnější věci, které musíte složitěji lovit z paměti, je rozhodně správné si vypsat. Velmi dobré je udělat si různá schémata a nákresy, na kterých budete demonstrovat sdělované informace. Jsou studenti, kteří na přípravě sepíší téměř nová skripta – ono tam často není co jiného dělat.A je pravda,že existují zkoušející, kteří si přečtou přípravu a zeptají se na pár doplňujících otázek. Většina examinátorů vás však nechá mluvit a až postupně vám začne klást dotazy.
Začátek zkoušky
Zkušený examinátor pozná z několika prvních vět studenta, zda se v dané látce orientuje. Zcela
záměrně nepoužívám termín „umí“, protože student může umět a přitom látku nemusí mít v hlavě
srovnanou. Když přistupujete k examinátorovi, zkuste si představit, že vaše role jsou obrácené –
pedagog před vámi je student a vy mu jdete látku vysvětlit. Pokud začnete téma vyprávět od prostředka,neuspořádaně a bez logického sledu, byl by každý student zmatený. Stejně tak k tomu bude přistupovat examinátor (ne že by byl zmatený, ale minimálně bude rozladěný). Proto je vždy dobré začít
jednou či dvěma obecnými větami a pak v logické posloupnosti říkat jednotlivé informace. K tomu by
měla sloužit osnova. Mimochodem, není špatné zkoušejícímu přečíst i svou osnovu.
Ping-pong se zkoušejícím
Existují dva extrémní druhy zkoušejících. Jedni vás skoro nepustí ke slovu, a jakmile začnete mluvit, ptají
se.A druzí sedí, mlčí, nechávají vás mluvit, a pak vám dají známku.Ani u jednoho z těchto extrémů není
zkoušení příjemné. Většina examinátorů se však pohybuje někde mezi těmito typy. Obvykle vás
nechají nějakou dobu povídat a zastaví vás ve chvíli, kdy chtějí něco doplnit, napadne je otázka, nebo
když začnete mluvit moc z cesty. Dalo by se to přirovnat ke hře stolního tenisu. Dokud mluvíte,
máte podání a míček je na vaší straně. Jakmile začne examinátor klást dotazy, je podání na jeho straně.
Když padne dotaz,snažte se ho zodpovědět. Pokud nevíte, zkuste chvíli přemýšlet (nahlas) a pokud to
bude faktografická věc, která se vymyslet prostě nedá, nebojte se přiznat, že nevíte. Nemá smysl na
sebe s examinátorem zírat a cítit se trapně. Za jednu neznalost vás zkoušející (obvykle) nevyhodí.
Ať už otázku zodpovíte, či nikoli, nastává obvykle ticho – a to je zásadní moment. Pokud budete sedět
a čekat, bude examinátor pokračovat ve hře.V lepším případě vám poví, ať pokračujete v mluvení (tím
vám dává míček), nebo se začne ptát (hrát) dál. Je mnohem lepší, když bez vyzvání začnete mluvit (tím
si asertivně berete podání). K tomu je nutná osnova. Prostě pokračujte, kde jste skončili. Máte přece vědomosti, které chcete prodat.
Nejčastější omyl
Nic nerozhodí studenta tolik, jako když se ho examinátor zeptá na něco, co již říkal. Student bývá
v určitém stresu a emočním vypětí a často nemyslí na jiné věci než na zkoušku a na to, co řekl nebo
řekne. Zkoušející ale berou danou chvíli emočně zcela jinak.Zkouší často několik studentů denně, obvykle více dní v týdnu a je to pro ně z velké části rutina.A i když se snaží sebevíc dávat pozor, může
se zkrátka stát,že některou informaci nepostřehnou nebo ji chtějí slyšet v trochu jiné souvislosti – a to
je obvykle cesta do pekel. Protože vy v tu chvíli zatrnete a myslíte si:„Vždyť jsem to říkal, co jiného po
mně chce slyšet?“ Zatímco zkoušející si říká: „Ale vždyť to je základ, jak je možné, že to neví?“ Jako
zkoušený, zkoušející i přísedící jsem těchto situací zažil mnoho. Pokud k nim dojde, je k nedocenění
přísedící, který postrčí studenta větou: „Jen to zopakujte, už jste to říkal.“ Myslím,že studenti by si
této věci měli být vědomi a pokud se jim bude zdát, že se zkoušející ptá na něco, co řekli, není nic lehčího,
než to prostě říci znovu.
A rada na závěr?
Nikdy se nevzdávejte! Každá zkouška je pro vás důležitou zkušeností.
MUDr. Jiří Beneš, Ph.D.,
tutor studentů 1. ročníků
Celý článek ke stažení zde na stránkác 1LF UK, nebo na našem webu zde.
Buďte první kdo přidá komentář