Mikrobiologické šlehy

Mikrobiologie

Každý, kdo musel pročítat Lékařskou mikrobiologii, (Bednář, Souček) určitě narazil na jisté překlepy a nesrovnalosti.

Milí spolužáci!

V únorové sezóně si většina z nás zapsala do kolonky povinná literatura svých čtenářských deníků dílko jménem Lékařská mikrobiologie. Přečtení této knihy je bezesporu silným (možná až příliš…) zážitkem. Jak se vám kniha líbila, nevím. Řada z vás ji, soudě dle pozorování, uznala dokonce za vhodnou k rozptýlení během cesty hromadnou dopravou, takže nepřekonatelný odpor zřejmě nevzbuzovala.
Mně se při jejím čtení honily hlavou dvě otázky. Za prvé: Jak si to sakra mám všechno zapamatovat, a za druhé ta důležitější: Proč mají někteří autoři českých učebnic potíže se sestavením smysl dávající a pravopisně správné věty ve vlastní mateřštině?
Jazyková úroveň učebnic, které nám procházejí pod rukama, je někdy k pláči. Pochopil bych to v případě skript, která jsou proti podobně mířené kritice navíc obrněna heslem: „Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou“, ale u navenek seriózní učebnice…
Obratnost, s jakou se někteří vědci vyjadřují, se pohybuje na úrovni hrdinů kovbojských románů z edice Rodokaps. Jenže ty jsou alespoň trochu zábavné. Je smutné, že takové učebnice (za které platíme horentní sumy) nám berou čas, který bychom mohli strávit čtením něčeho kvalitnějšího a zábavnějšího (nebo, pravda, sezením v hospodě…).
Uvítal bych tedy, kdyby se dosavadní úroveň učebnic zlepšila. Nepožaduji, aby se učebnice psaly ve formě úhledných veršů haiku, jen trochu viditelný vzestup jazykové úrovně. Laťka je nasazená nízko, takže to snad není takový problém…

Ale dosti tlachů, podívejme se rovnou, co za perly vykouzlil pan Bednář a jeho mikrobiologická parta.

Nejdříve k pravopisu. Chronickým zádrhelem, a to nejen v této učebnici, je nesprávný pravopis předpon oxy, oxi adys, dis. Autoři by je alespoň měli psát stále stejně, když už chybně, jinak vznikají věty jako: „deoxiribonukleáza depolymerizuje deoxyribonukleouvou kyselinu.“ Produkty překlepů (fiziologie, amémie, pararelně, integracelulární, nuklid místo nukleotid…) jsou většinou nevinné, ale záměna pojmů alergie a anergie je už dost zavádějící. Nevím, kdo vymyslel slova jako detegovat nebo diagnóztický, ale ve slovníku naší mládeže se asi těžko ujmou. Funkce čárek v souvětí je některým z kolektivu autorů zcela nejasná, nepřekvapuje ovšem, že se jedná právě o ty, kteří si libují v dlouhých souvětích.
A co stylistická úroveň díla? Místy skutečně pozastaveníhodná. Úpěnlivá snaha o zachování určité formy je na úkor obsahu (a někdy, pravda, zase naopak… hm, to jsem vymyslel pěkně). Jakou vnitřní logiku má například věta: „Onemocnění je i přes obtížnou diagnostiku benigní“ (str. 339) – to neví ani pánbůh. Myslím si, že psát tvrdošíjně místo odborná literatura odborné písemnictví není nejlepší nápad (ze slova písemnictví vane duch dějin…). Ale to je jen můj skromný názor. Podobných výtek by se našla spousta.
Objevuje se i řada chyb faktických, pramenících, předpokládám, z nepozornosti, lenosti nebo snad blbosti korektora (nebo jeho neexistence?). Velmi nešťastné je časté zaměňování mikrometru za milimetr. Je to chyba postihující samotné základy filosofie oboru. Tendence graduje v parazitologické části knihy. V rámci těchto úletů se tedy dozvíme, že kolonie mykoplasmat nejen vypadají jako sázená vejce, ale jsou i tak velké, nebo že Trypanosomy měří 3 centimetry, Leishmanie 3 milimetry a Giardie jsou pěkní dvoucentimetroví macci. Nemají ale ve střevech vedle čtyřcentimetrových améb lehký život. Snadno si rovněž odůvodníme, proč červenkou trpí větší zvířata, jako prase – šest centimetrů dlouhý Erysipelothrix (jemná tyčinka…) se jen tak někam nevejde.
Nad problémy makrobiologie mají mikrobiologové asi jistý nadhled – fretku klidně zařadí mezi hlodavce (str. 431). Příklad lemura jako typického zástupce fauny západní polokoule rovněž pokulhává (str. 456).
Funkce některých obrázků ve virologické části knihy je, kulantně řečeno, poněkud sporná. Imunofluorescence je vždy stejná – vypadá to jako chrchel barvený na mucin. Lze se rovněž pozastavit (mimo jiné) nad skutečností, že elektronmikroskopické obrázky Papillomaviru a Cytomegaloviru jsou totožné.
Pochvalu je možno udělit za pečlivě zpracovaný rejstřík, kde například i u takového pro humánní medicínu nikoli ústředního pojmu jako je prase nalezneme šestnáct odkazů.

str. 28: Váhal bych zařadit do učebnice mikrobiologie taková dogmatická tvrzení jako: „Vesmír vznikl velkým třeskem před asi 18 miliardami let“…

str. 37:  Vtipný šotek si pohrál s tabulkou, sečteme-li hodnoty ve sloupci % sušiny, nevyjde 100, ale 5600101.

str. 38:  Zamyšlení akademika Kaprálka se poněkud vymyká z rukou – vrcholí šokující informací o hmotnosti známého vesmíru v gramech. A co teprve vesmír neznámý!

str. 67: Srdce matematika zaplesá nad půvabnou definicí: „Exponenciála je funkce, která rychle roste nade všechny meze.“

str. 151: Měřicí přístroje jsou dnes asi skutečně velmi citlivé – dozvídáme se, že 100 ng endotoxinu je produktem přesně stošesti mikrobů.

str. 211: Růst pneumokoků je podpořen záhadnou sloučeninou HCO2. Ať si chemici trochu lámou hlavu…

str. 227: Docentka Součková potvrzuje (z jejích přednášek známý) smysl pro jemný černý humor – vyzývá studujícího čtenáře, aby si ještě bokem pročetl řecké báje a pověsti.

str. 297: Na této straně je hned po svém nástupu na scénu zrušen rod Wolinella a zapisuje se tak do srdcí studentů jako nejsympatičtější postava celého smutného příběhu. Pozornému čtenáři ovšem neunikne jeho krátký posmrtný návrat na straně 363.

str. 309: Z tabulky zjišťujeme, jak prospívá mykobakteriím růst v přítomnosti THC.

str. 331: Autoři mezi řádky kritizují českou poštu.

str. 358: Autorům mykologické části nutno přiznat smysl pro efektní zkratku, příkladem budiž věta: „Laboratorní diagnostika se provádí zpravidla ze sekčního materiálu.“

str. 525: Děda Komárek by asi polemizoval s pány Chalupským a Volfem, kteří zde vyvrací jeho poučku, že blechy psí na člověka nejdou.
Tolik výčet toho, čeho jsem si stačil všimnout. Zdaleka nezachycuje všechno, už jen proto, že moje pozornost během čtení značně kolísala…

A nakonec pár dalších postřehů s mikrobiologickou tématikou:
Jestlipak pana Heina potěšilo, že po něm pojmenovali metodu rozmazávání… ehm… stolice po sklíčku…
Zajímavé je, že ačkoli se autoři učebnic a skript docela vyžívají v naturalistických líčeních patogeneze chorob, tak pasáže popisující přenos patogenů sexuální cestou jsou dost mlhavé. Myslím, že eufemismy jako „sdílení lože“ působí v medicínské literatuře poněkud křečovitě.

A úplně nakonec – víte, jak se vytvářejí názvy nových antibiotik? Postup se podobá tvorbě dadaistické básně dle návodu Tristana Tzary:

Vezměte nůžky a:
Rozstříhejte na slabiky 20 jmen již existujících antibiotik.
Rozstříhejte na slabiky libovolný novinový článek.
To vše dejte do klobouku, přidejte několik kompletních sad písmen abecedy a dobře promíchejte.
Dolaďte směs přidáním nadbytku vhodných koncovek a jednotlivých písmen abecedy (třeba u cefalosporinů písmeno x)
Nu, a můžete začít losovat…

 

Zdroj: Skupina Animal Control z Motola.




kchrz
About kchrz 259 Článků

Administrátor LF1.CZ

Kontakt: kchrz@seznam.cz

1 Comment

  1. Mně osobně pobavilo tvrzení v učebnici chirurgie/chirurgické propedeutiky (autora nemusím zmiňovat) jak má epitel ve střevě řasinky a obecných, tentokráte chirurgických, šlehů se v těchto knihách vyskytuje daleko více…

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*